A tak to prostě je

A tak to prostě je

Takových jako já tu už byla spousta. Těch, kteří měli potřebu otevřít svoje srdíčko světu. Těch, kteří doufali, že je někdo uslyší a nebude opakovat jejich chyby. Ve skutečnosti jsem jen čerstvě dospělá osoba, která je stále ještě studentkou gymnázia a pro normální život proto naprosto nepoužitelná. Všechno, co zatím vím je, že jsem spolu s mými spolužáky jen nafoukaný a arogantní pitomec, který si před ostatními na něco hraje. Ano, i tohle se osmnáctiletý člověk může dozvědět ve škole, od učitele. Jen si nemyslím, že to je pravda. Jsem hodně věcí, ale doufám, že tohle ne. Jsem jen člověk, neumím kouzlit a ani nevěřím na zázraky. Není na mě nic zajímavého a výjimečného. Jen mě už nebaví, jak se mnou někteří lidé z mého okolí jednají. Vadí mi, že ačkoliv (a přeci jen krátce, ale i tak by se to mělo počítat) jsem dospělá, dost učitelů se mnou (a se všemi ostatními) jedná jako s malým drzým frackem. Nikdo pořádně neslyší naše prosby, promluvy a ani stížnosti. Nejsme skoro nic. A přitom jsme každý výjimečný. Teď si protiřečím, já vím. Ale řekla bych, že některá slova se dají používat ve více významech. Já nejsem ničím výjimečná… to znamená, že nemám pro nic nadání. Ale každý jsme výjimečný, protože jsme na světě jen jednou, jsme neopakovatelní a nikdo se nám nemůže podobat (dvojčata z toho vynecháme, jo…?)

Kdo tedy jsem? Jsem snílek, který se směje a často brečí. Jsem cholerik, který dokáže zachovat chladnou hlavu jen v málo situacích. Jsem sportovec, který teď pro samé učení nemá na běhaní čas. Jsem jen člověk. Jen obyčejný člověk, který má své potřeby, nálady a sny. Poslední dobou je mou potřebou (a zároveň snem) odmaturovat a být přijatá na vysokou. Zároveň teď skoro pořád jen brečím, smutním a utápím se ve svých pocitech. Radost mám jen z minima věcí. Ale sny mě neopouštějí. Už od malička si přeji být lyžařská instruktorka. Je to sen, který se mě drží možná už patnáct let a pořád to se mnou nevzdal (nebo já s ním?) Příští zimu plánuju odjet na hory a absolvovat potřebný kurz. Sen, který je tu se mnou o něco kratší dobu, je být prospěšná okolí. Pod tímhle si asi většina představí třeba třídění odpadu nebo darování krve. Ano, i tak by se to dalo vzít, ale já jsem si ten sen přeformulovala trochu jinak. Chci být novinářka, chci informovat lidi okolo sebe o událostech, o kterých se teď třeba ani nedozvídají. Chci jim radit a ukázat jim svůj pohled na svět, protože si myslím, že když s někým něco budu sdílet, možná si uvědomí, že jsme na stejné vlně a nějakým způsobem mu budu schopna pomoci. Ještě nevím, jak tohle všechno realizovat, ale snažím se. Makám na sobě. Ale je to těžké, místo podpory, kterou bych kolem sebe potřebovala, slyším spíš ze všech stran připomínky a narážky na něco, co dělám špatně.

Denně chodím frustrovaná domů ze školy. S pocitem, že jsem absolutní nula a kráva. Neříkám, že to je pravidlo, ale je jen málo lidí, kteří by mě ve škole něčím motivovali, něčím mě podporovali anebo snad nadchli. Opakuji se, ale přijde mi, že ze všech stran slýchám jen samá negativa. Nejen mně, ale většině, co na tu školu chodíme, je pravidelně křivděno a jsme neprávem osočováni a je nám podrýváno sebevědomí. Je to tak ale špatně. Nechci už chodit ze školy deprimovaná. Chci chodit s úsměvem a pocitem, že mi ten den něco dal a já se teď můžu těšit, až se budu sama v něčem zdokonalovat a pracovat na sobě.  Jen tak budu opravdu schopna si doma v klidu sednout ke knížce nebo k učení a věnovat mu stoprocentní pozornost.

Umím se pro spoustu věcí rychle nadchnout, ale nic nedokážu dotáhnout pořádně do konce. Mám v hlavě spoustu nápadů, ale ani zlomek z nich nedokážu pořádně realizovat. Nevím, co si dokazuju tím, že tohle píšu. Rozhodně se nesnažím dokázat někomu jinému, že jsem skvělá, úžasná, dokonalá. Ani nevím, jak a kde hledat pointu tohohle textu. Je spousta věcí, co bych chtěl říct všem okolo sebe. Některé nemám zatím odvahu vyslovit, jiné by zabraly moc času na vysvětlování. Jen chci všem říct, ať se nenechají nikým z okolí rozhodit, nikdo jiný, než jste vy samotní, vás nemá co kritizovat. Nikdo neví, jak jste co mysleli nebo nevidí milión dobrých věcí oproti jedné špatné. Buďte vždy stoprocentně sami sebou. Mějte sny, nechte se jimi vést. A když ani nevíte kam jít, tak to nevadí. Směr a cesta se dřív, nebo později někde objeví. Já taky nevím, co jsem. Jednou mě baví tohle, podruhé zas tamto. Nálady se mi střídají jak na horské dráze. Dokážu probrečet hodiny stejně tak, jako je dokážu prosmát. Ale nikdo, kromě mě, nemá právo přijít a začít mě kvůli něčemu hodnotit. To můžu jen já sama. Takže ať to klidně všichni ostatní dělají, jen si ty jejich kecy neberte k srdci. Nenechte se shodit dolů někým, kdo se sebou očividně není vůbec spokojený, když má potřebu soudit všechny okolo sebe.


Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *